Já pořád jím. Ne jako ten zahrádkář ze Slavností sněženek, co sežral všechny salámy. Jím tak nějak stabilně navzdory okolnostem. Například se mi nemůže stát, že bych, jak se říká: „měla od nervů stažený žaludek.“  Naopak špatný den vylepším něčím dobrým. Dobrý den oslavím něčím ještě lepším.  A co teprve choroba. Zatímco jiné lidi zachvátí  spolu s nemocí nechutenství. Považuji zvrhle za nemoc právě to nechutenství a zkouším ho různými pokrmy přerazit.  Neúspěšně, ale dosytosti. 

Mám  kachní žaludek. Od malička jím všechno. Nevyhýbám se ničemu.  I ve školní jídelně mi vždycky šmakovalo a chuť mi nesnížil ani puch z vikslajvantových ubrusů. 

Před časem jsem se doslechla o blahodárném vlivu půstu na zdraví. No jasně, když někdo doslova žere jako já, musí mu pomoct jeden den hladovky, i kdyby nechtěl.  O to víc mne zaujala kniha MUDr Partykové o hladovce jako prostředku léčebném, očistném a duchovním. že bych našla víru na dně prázdného talíře? Doslova se v knize říká: „Při hladovění organismus nedoplňuje energetické výdaje zvenku a je nucen existovat na úkor svých vnitřních zásob. Nastane proces zvýšené fyziologické regenerace, ozdravení a obnovení buněk, molekulární a chemické soustavy organismu. Je to nástroj fyzické a duchovní očisty i cesta k léčení chronických a zhoubných nemocí.“

Poslední dobou jsem na sobě mohla pozorovat prazvláštní příznaky. Zčásti byl jejich původ v našponované psychice a zčásti ve faktu, že nikdo zkrátka nemládneme. Dědeček sice říkal, že tělo má jít do hrobu zhuntovaný, ale v pětatřiceti se mi zdá na hrob přeci jen trochu brzy. Rozhodla jsem se obnovit tu chemickou rovnováhu nebo co menším větším půstem.

První den je sranda. Když máte dostatek tekutin a nedostatek času myslet na jídlo, jde to raz dva. Absence jídla se u mne projevila přemírou energie. Byla jsem hotová včelka Mája. Pilná, veselá a makala jsem jak animovaná. Dát mi kýbl vápna, vybílím i národní muzeum od sklepa po půdu a s úsměvem. Takhle jsemuklidila konečně chlív doma, v práci jsem makala  za tři a ještě jsem ze setrvačnosti oběhla odpoledne úřady, nákupy a rodině uvařil tříchodové menu. To je zvláštní. Vůbec mne to nenutilo ochutnávat, ale naopak mi působilo afektovanou radost to mazlenís jídlem.

Druhý den začal dobře. Vlastně jsem ráno měla tolik energie, že mne rozesmutnilo zjištění, že všechno jsem již udělala včera. Náladu mi zvedl až čurbes ve školních aktovkách mých dětí. Pak už to šlo. Dokonce jsem zapomněla, že nejsem kutil a z merkura postavila klukům autobus. Odpoledne mne bolela hlava. V noci se mi zdálo, že smažím krkovici. Vzbudila jsem se. Nad ránem jsem k ní ještě opekla brambůrky s petrželkou a slaninou. Pak zazvonil budík a mne čekalo jen zklamání v podobě prázdného žaludku. Slintala jsem jak pavlovův pes, než mi definitivně došlo, že to byl snad nejživější sen mého života. Pouhý sen. Nenašla jsem ani mastný talíř. Kruci.

Celé dopoledne jsem myslela na ten libový plátek opečený dokřupava. Odpoledne mne zase bolela hlava. Už vím. Nesmím pít kafe. Stejně mi přestalo chutnat. 

Stejně jsem si pro jistotu dala ještě jedno. Bojím se totiž usnout. Jistě se zase vrátí krkovice. Nedala jsem to. Kolem jedné ráno přišla i se švestkovým kompotem.

Čtvrtý den jsem začala mrkví svůj pomalý návrat k jídlu. Já a jídlo jsme si prostě souzeni. Asi víc než duchovní obroda.

I přes značně ponížené sebevědomí z faktu, že nejsem schopna myšlenku odtrhnout od kusu flákoty, pozoruji jistý restart organismu. Upgrade ne, ale restart zcela jistě. Většina mých cukatur i somatických obtíží vymizela, nebo se dramaticky zmírnila. Přestala jsem usínat u večerníčku, nekřičím na děti kvůli zlomené pastelce a bez ohledu na mrazivé počasí mne během cesty do práce na kole nesrazila rýmička. Dokonce ani kamion, což udivuje mé okolí nejvíce.

Můj přátelský vztah k jídlu se patrně již nezmění. Výsledky půstu se mi však líbí. I přes pocit jistého selhání je efekt výraznější než jakékoliv dosavadní zobání vitamínů, návštěvy lékaře nebo domácí čajíčkování. Podruhé ale musím udělat něco s tím vepřovým.Příště by mohlo přijít i se zákuskem a to by byl můj konec.